V Bradavicích pošesté - Štěstí v neštěstí

XXVIII. Štěstí v neštěstí

„Budu muset vymyslet, koho vezmu místo tebe,“ řekl Harry zamyšleně. Před chvílí se vrátil ze sprch, předtím však stačil blátem zašpinit celý hrad, když se s Ronem loudali do společenky z tréninku nebelvírského družstva. Teď ležel s Ginny na posteli s nebesy a něžně jí hladil bříško, s nadějí, že třeba ucítí nějaký pohyb, což bylo zcela nepravděpodobné, protože na Ginny ještě nebylo vůbec znát, že by nějaké to mrně vůbec čekala.
„Prosím tě, můžu hrát!“ uklidňovala ho.
„To teda nemůžeš. Nebudeš hrát. Nechci, abys ohrozila jeho život!“ zaškaredil se Harry.
„A co když to bude holka?“ zeptala se s povytaženým obočím.
„Nebo její,“ dodal rychle.
Byla polovina ledna a počasí bylo opravdu ošklivé. Po sněhu nebylo nikde ani stopy, místo toho pořád pršelo a všude bylo bahno, takže nebelvírští a havraspárští měli zaručený doopravdy blátivý zápas. A jelikož se počasí netvářilo, že by se v příštích několika týdnech hodlalo nějak měnit, měl Harry pořád chmurnou náladu. Zvláště při představě blátivě špinavých brýlí…
A problém také byl, že úplně zapomněl, že bude muset Ginny někým nahradit. Její odchod bude pro tým neuvěřitelnou ránou. Ona měla bezpochyby největší přínosy na jejich skóre a svou věčně dobrou náladou a občasnými vtípky vždycky naladila celý tým na stejnou vlnu. Byl zvědavý sám na nebe, jak někoho za necelé tři týdny takhle vycvičí. Jelikož ho nenapadal nikdo, kdo by se jevil jako dobrý střelec, nezbývalo mu nic jiného, než vyhlásit konkurz, který naprosto nenáviděl. Navíc, jediný člověk, který v nejbližší době prostřelil Rona, byla pouze jeho sestra. Jak může vybrat střelce, když nikdo nedá branku? Rozhodl se však řešit tento problém, až nastane.
Sešel dolů do společenky, která byla už zase plná nebelvírských spolužáků, protože Vánoční prázdniny skončily téměř před půl měsícem.
„Harry?“ To na něj zavolal Neville. „Myslím, že jsem našel tvého psa.“
„Tys našel Siriuse?“ rozzářil se Harry.
„Jo, dej si pozor, ať ti zase neuteče!“
„No jo. Ty si zase hlídej svou žábu!“ odsekl.
Harry se vrátil do ložnice a zjistil, že Ginny usnula. Zavřel Siriuse do šuplíku u stolku, předtím mu tam ale ještě dal sušenky, které měl z Prasinek. Přikryl svou milovanou peřinou až po ramena a odebral se zpátky mezi nebelvírské do společenské místnosti, kde se unaveně rozplácl v křesle naproti krbu.

***

„Severusi?“
Snape se posadil do křesla naproti Brumbálovi a pomalu volil slova, která se chystal použít. „Vy-víte-kdo zamýšlí napadnout školu. Nemám tušení, jak to chce udělat. Nic mi neřekl.“
„Kdy?“ zeptal se Brumbál.
„Za tři měsíce.“
„Ano, to jsi mi řekl minule. Jaká je pravda?“
„O jeden měsíc dříve. Víte, Albusi, nepochybuji o tom, že mi Vy-víte-kdo důvěřuje… Jenže mi neřekl ani slovo o tom, jak to bude probíhat. To ví jen ta jeho Mylady.“
„Řekl jste mu o tom, že zesílím ochranná kouzla okolo školy?“
„Ano, řekl. On byl naprosto klidný. Vaše ochranná kouzla ho nijak nezneklidňují. V tom bude něco jiného. Ale netuším, co.“
Brumbálovi se na čele objevilo několik dalších vrásek. „V tom případě budu muset poslat studenty domů, nemám na vybranou, Severusi. Nepochybně to ale prozradí, že nám někdo předává informace. Dřív, nebo později, přijde na vás.“
„Já vím. Nejsou ale životy studentů cennější?“
„To jistě. Bezpochyby!“

***

Profesorka Meredith Darkneyová si poposedla na katedře a ladně přehodila jednu nohu přes druhou. Když z nich Seamus nemohl dlouhou dobu spustit oči, musela ho napomenout.
„Víš, že se mi jednu dobu fakt moc líbila?“ pošeptal Ron Harrymu.
„Vím, ale mohla by být tvoje máma!“
„Tak stará zase není!“ ohradil se zrzek.
„To jistě ne, ale pokud vím, ty jsi zadaný.“
Ron se ošklivě ušklíbl a dál poslouchal profesorčin výklad se zájmem, jaký v jiných předmětech nikdy neprojevil.
„… což nás přivádí na dnešní téma: Následky sexuálního života, aneb péče o děti a dorost.“ Harry dostal záchvat kašle. „Je vám něco, pane Pottere?“
„Ehm… nic,“ pokusil se o úsměv.
„Tak tedy,“ profesorka ho ještě chvíli pozorovala, pak ale pokračovala ve výkladu, „každý z vás bude mít určitě jednou děti, že? Některé chtěné a jiné taky ne.“ Ve třídě to zašumělo smíchem…

***

„Hele, Jamesi! Trávíš víc času s prací, než se mnou. Tolik lidí zase neumírá, ne?“
„Lily, drahoušku,“ odkašlal si její manžel. „Ty-víš-koho oběti už sem sice nechodí, což nám počet snížilo o dost velkou cifru, pořád sem ale denně chodí lidi z celého světa!“
„Já vím,“ posteskla si, „ale slíbil jsi mi ten piknik!“
„Příští víkend si vezmu dovolenou, slibuji! Pochop ale, že po tom incidentu z pekla se musím snažit!“
„Stejně nechápu, proč to nerozdělí na dvě části. Jeden člověk nemá šanci uhlídat podsvětí a peklo zároveň. Je to hloupý systém…“
„No, až do teď mi to šlo. Pak ale Helen utekla a já teď musím dávat pozor, co všechno nahoře dělá.“
„Proč ji nestáhneš zpátky?“
„Nemůžu. Zikareli to zakázal. Prý chce vědět, co chystá… Je jak malý dítě, asi už stárne.“
„No, aby ne. Jemu něco okolo 9000 let,“ ozval se Sirius, který právě vešel do kanceláře, ve které se James s Lily nacházeli. „Hele, já celou dobu říkám, že Helen něco chystá, ale nikdo mě tu neposlouchá.“
„Nemůžu Zikarelimu jen tak říct, že jsi měl předtuchu. Víš, jak bych vypadal?“
„JE PRYČ! JE PRYČ!“
James, Sirius i Lily vyběhli ven a všichni pátrali očima, jestli v té tmě něco neuvidí.
„Vidíš něco?“ zeptala se Lily svého manžela.
„Proč já? Vždycky jsi měla lepší oči ty!“
„Jo,“ odsekla, „ale ty jsi tu dýl a kdo je tu dýl, líp v tý tmě vidí.“
„Jsem tu dýl asi o pět minut a ty mi to musíš pořád připomínat!“ řekl James nakvašeně.
„Já nic nevidím!“ ozval se Sirius.
„JE PRYČ!“
„A kdo je pryč?“ křikl James.
„Ona! Gabriele!“

***

Byl večer a všichni nebelvírští byli shromážděni ve společenské místnosti u nástěnky a horlivě si četli vyhlášku o konkurzu na nového střelce nebelvírského družstva. Když se všichni dozvěděli, že z týmu odchází Ginny Weasleyová, vyvolalo to samozřejmě spoustu otázek a spekulací. Kdyby to nebyla pravda, bývala by Harrymu poznámka o tom, že je těhotná, přišla docela vtipná. Takhle se ale smáli všichni okolo a on se jen nejistě poškleboval.
Také mu dělalo starosti, že zápas s Havraspárem bude již za tři týdny. Vůbec netušil, jak to měl stihnout, aby jeho tým byl opět v tak dobré formě.
„Harry! HARRY!“
„Jo, slyším…“
„No, já jen… já bych ti jako střelec nestačila?“
Harry zvedl hlavu zabořenou v opěradle hruškovitého křesla a podíval se, kdo na něj vlastně mluví. Pak už ze sebe vydal jen něco, co podezřele připomínalo hekání na smrtelné posteli.
„Ani jsem nečekala jinou reakci,“ ušklíbla se Angelina. „Vzhledem k tomu, že jsi na mě zapomněl už na začátku školního roku…“
„Angelino, omlouvám se. Já vůbec nechápu, jak jsem mohl…“
„V pořádku. Nemůžu ti nic vyčítat, protože jste hráli skvěle!“ usmála se. „Hele, proč vlastně Ginny odchází?“
Harry neodpověděl, přešel k nástěnce, vyhlášku z ní strhl a usmál se na ni. Všichni, kdo měli do té doby zájem, začali nasupeně brblat.
Harry po chvíli prolezl portrétem Buclaté dámy a zamířil… vlastně věděl přesně, kam chce jít.
Došel na místo, kde už dvakrát viděl Siriuse. Doufal, že se jeho kmotr znovu objeví... že se třeba taky objeví i někdo jiný…
Myslel na rodiče. Od té doby, co se dozvěděl, že ho mohli přijít navštívit, třeba se jen na jejich syna podívat… a nepřišli.
Nakonec si sednul na zem, opřel se o studenou stěnu a čekal…